My děti ze stanice Zoo - uryvky

13. srpna 2007 v 23:42 | Romusska and Nicoolka |  My děti ze stanice Zoo
..úryvek..
Měla jsem ale před sebou ještě jeden cíl. Jmenoval se Sound. Byla to diskotéka na Genthiner Strasse ve čtvrti Tiergarten. Po celým městě visely plakáty: "Sound - nejmodernější evropská diskotéka." Lidi z party tam chodili čím dál častějc. Jenže tam pouštěli až od šestnácti. A mně bylo teprve třináct. Měla jsem strach, že mě tam nepustěj, i když jsem si už zfalšovala datum narození ve svým žákovským průkaze.
Věděla jsem, že se tam prodávaj drogy. Bylo tam k dostáni úplně všechno. Od shitu přes mandrax a válium až po heroin. Tam ale musej bejt všichni senzačně cool, myslela jsem si. Pro holku, která jen pořád pendlovala mezi Rudowem a Gropiusstadtem, to bylo úplně vysněný místo. Představovala jsem si Sound jako nějakej palác. Samý světla a neony. Barevný efekty a senzační muzika. A samozřejmě senzační cool kluky.
Už několikrát jsem tam chtěla jít s ostatníma z pany. Jenže to nikdy nevyšlo. Pak jsem ale s Kessi vypracovala úplnej bojovej plán. Jednou v sobotu jsem řekla matce, že bych chtěla přespat u Kessi. A Kessi zase řekla doma, že bude spát u nás. A naše matky na to svorně nalítly. Ještě s náma měla jít jedna kamarádka Kessi, byla o něco starší než my. Peggy se jmenovala. Sešly jsme se u Peggy v sobotu večer. Čekaly jsme ještě na jejího přítele, na Michu. Kessi mi děsně důležitě vyprávěla, že Micha sjíždí háčko, teda že si píchá heroin. Byla jsem na něho děsně zvědavá. Ještě nikdy jsem neviděla opravdickýho heráka.
Udělal na mě obrovskej dojem. Byl ještě víc cool než kluci od nás z party. A hned jsem před ním dostala ty svý komplexy méněcennosti, Micha S náma jednal děsně svrchu. Musela jsem pořád myslet na to, že je mi teprve třináct a o co je ten herák proti mně dospělejší. Připadala jsem si před ním úplně mrňavá.
Za pár měsíců byl Micha mrtvej.
Nastoupili jsme do podzemky a jeli až na stanici Kurfürstenstrasse. Byla to pro mě tenkrát dost dlouhá cesta. Připadala jsem si hrozně daleko od domova. Kurfürstenstrasse vypadala u Potsdamer Kreuzungu dost nechutně. Potulovaly se tam všelijaký holky. Tenkrát jsem samozřejmě netušila, že to jsou prostitutky a mávaj tam na auta. Taky pár chlapů se tam couralo sem a tam, Peggy mi řekla, že to jsou dýleři, překupníci s drogám a. Kdyby mi tenkrát někdo řek, že budu co nevidět taky takhle každej den postávat na tom hnusným konci Kurfürstenstrasse, myslela bych si, že mu přeskočilo.
....
Dokud jsem nebrala háčko, měla jsem ze všeho strach. Z otce, z přítele mý matky, taky z tý pitomý školy a z učitelů, z domovníků, z dopravních policistů, kontroloru v podzemce. Teď jsem si připadala nedotknutelná. Ani z civilistů jsem neměla strach, když jsem je zahlídla courat se po stanici. Z každý razie jsem vždycky s ledovým klidem vyklouzla.
Stýkala jsem se v tý době taky s herákama, o kterejch jsem byla přesvědčená, že uměj s fetem cool zacházet. Jako třeba Atze nebo Lufo. Atze byl můj první přítel. Jedinej kluk, se kterým jsem před Detlefem chodila, do kterýho jsem byla doopravdy zblázněná. Lufo, tak jako Atze a Detlef, patřil v roce 1976 k naší hašišový partě v Soundu. Atze a Lufo přešli krátce přede mnou na háčko. Bydleli teďka v jednom senzačním bytě s francouzskou postelí, sedací soupravou a kobercem. Lufo měl dokonce opravdový zaměstnání jako pomocnej dělník u Schwarzkopfa. Oba říkali, že ještě nebyli fyzicky závislý na háčku a že někdy můžou bejt klidně měsíc dva bez šlehnutí. Věřila jsem jim to, i když vždycky, když jsem je potkala, tak byli sjetý.
Atze a Lufo mi byli příkladem. Už nikdy jsem nechtěla dojít tak daleko jako před mým odvykáním. A věřila jsem, že bych si mohla taky s Detlefem pořídit takovej byt s francouzskou postelí a sedací soupravou a kobercema, když budeme s fetem zacházet tak cool jako Atze a Lufo.
Ty dva taky nebyli tak agresivní jako jiný heráci. A Atze měl bezvadnou přítelkyni, Simonu, která si vůbec nepíchala. Připadalo mi báječný, že si přesto rozuměj. Ráda jsem k nim chodila a někdy jsem přespala u Lufa na gauči, když jsem se pohádala s Detlefem.
Když jsem jednou večer přišla domů a šla si ještě sednout k matce do pokoje, protože jsem byla na docela příjemným tripu, podala mi beze slova noviny. Tušila jsem už, co přijde. Často mi takhle mlčky dávala přečíst noviny, když tam byly zprávy o mrtvejch narkomanech. Šlo mi to na nervy, nechtěla jsem to číst.
Vzala jsem si je od ní, i když mě to štvalo. Četla jsem: "Sklářský učeň Andreas W. (17 let) se chtěl zbavit své závislosti na drogách. Jeho šestnáctiletá přítelkyně, studentka zdravotnické školy, mu chtěla pomoci: marně. V bytě ve čtvrti Tiergarten, který zařídil pro mladou dvojici za několik tisíc marek otec chlapce, si Andreas W. píchl ,zlatou ránu'."
Koukala jsem se na ty řádky úplně nechápavě, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale zapadalo to do sebe úplně přesně: byt, sklář, přítelkyně. Andreas W. - Andreas Wiczorek, kterýmu jsme říkali Atze.
Do prdele, to bylo to první, co jsem si v duchu řekla. V krku mi vyschlo a začalo mi bejt špatně. To snad není pravda, že by si Atze dal zlatou ránu, říkala jsem si. Zrovna Atze, kterej byl vždycky tak cool a tvrdil, že on na tom nikdy nebude závislej. Snažila jsem se, aby si matka nevšimla, jak mě ta zpráva v novinách sebrala. Vůbec netušila. že už zase jedu v háčku. Vzala jsem noviny a šla do svýho pokoje.
...
Pak přišel na stanici jeden chlap, kterýho jsem znala. Heinz, bejvalej stálej zákazník Stelly a Babsi. Ten, co vždycky platí háčkem, dá k tomu i stříkačku, ale chce se za to s holkou vyspat. Od chvíle, kdy jsem věděla, že Detlef bude dlouho ve vězení, mi to bylo úplně jedno. Šla jsem k němu, a protože mě nepoznal, řekla jsem; "Já jsem Christiana, kamarádka Stelly a Babsi. Hned mu to došlo a zeptal se, jestli bych s nim nešla. Nabídnul mi dvě půlky půlek. Platil vždycky v naturáliích, což na něm bylo to nejpříjemnější. Dvě půlky půlek nebyly špatný, dělalo to v přepočtu osmdesát marek. Usmlouvala jsem ještě peníze navíc na cigarety a colu a pak už jsme jeli.
Na Lehniner Platz koupil Heinz nejdřív fet, protože už mu došly jeho zásoby. Bylo děsně legrační koukat se, jak se tenhle účetnickej typ, trochu se taky podobal ministru obrany Leberovi, prochází mezi herákama. Ale vyznal se. Měl svou stálou dýlerku, která mu vždycky prodávala super čistej fet.
Měla jsem už děsnou chuť na šlehnutí, pomalu jsem dostávala absťák a nejradši bych si to dala hned ve voze. Ale Heinz mi háčko nedal.
Musela jsem se jet nejdřív podívat do jeho papírnictví. Vytáhnul jednu zásuvku a vyndal fotky. Dělal je sám. Přiblblý porno. S aspoň tuctem holek. Byly na těch fotkách celý nahý nebo to byly jenom detaily mezi nohama. Myslela jsem si: "Ubohý, blbý prase." A taky jsem myslela na ženskýho doktora. Ale hlavně na fet, kterej měl ten prokletej chlap pořád jestě v kapse. Pořádně jsem se podívala jen na fotky, na kterejch byly Stella a Babsi v plný akci s Heinzem.
Řekla jsem: "Bezvadný fotky. Ale teď už jdem na to. Musím si píchnout." Šli jsme nahoru do jeho bytu. Dal mi půlku půlky a dostala jsem i lžíci na převaření. Omlouval se mi, že už nemá ani jednu malou lžičku. Všechny si postupně s sebou odnesly heračky. Vrazila jsem do sebe celou jednu půlku půlky a on mi ještě přines flašku piva. Pak mi dal asi čtvrt hodiny pokoj. Měl s heračkama dost zkušeností a věděl, že čtvrthodinu po píchnutí potřebujou klid.
Jeho byt vůbec nevypadal jako byt obchodníka. Babsi a Stella vždycky říkaly, že Heinz je obchodník. Ve starý skříni mu visely kravaty a všude se válely kýčovitý porcelánový krámy a opletený láhve od italskýho vína. Záclony zažloutlý špínou byly zatažený, aby do toho zasviněnýho bytu nikdo neviděl. U stěny stály dva k sobě přiražený gauče, na kterejch jsme se nakonec uvelebili. Neničí tam žádný povlečení, jen kostkovanou deku s třásněma.
Ten Heinz nebyl právě nepříjemnej, jenže měl bohužel větší trpělivost než já. Tak dlouho mi nedal pokoj, až jsem se s ním skutečně vyspala, abych už od něho konečně měla klid a mohla jít domů. Trval na tom, že z toho musím taky něco mít, takže jsem to alespoň předstírala. Za to, co platil, to stálo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | Web | 13. srpna 2007 v 23:43 | Reagovat

jo o této knížce jsem slyšela určo si ji přečtu

2 Markétka... Markétka... | E-mail | 14. srpna 2007 v 21:43 | Reagovat

Miluju tuhle knížku....je má fakt nejoblíbeňější!!!!!! Můžu ji číst 100x a pokaždý mě dostane!!! je super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama